Connect with us

Cestopisy

Pelipeckovní roadtrip po USA: 19. díl – Niagarské vodopády

Po krásných dvou dnech v Chicagu jsme si dali do těla náročných 7 hodin jízdy do hotelu v Pittsburghu a další ráno už nás čekalo rozdělení naší cestovatelské skupiny. Někteří z nás zůstávali ještě týden v New Yorku, zatímco ostatní už do Evropy nezadržitelně táhly pracovní povinnosti. 2. září jsme ještě společně úspěšně odevzdali auto a pak už si jen šťastně odfrkli, že končí veškerá naháněčka a taky ponorka, která byla v některých momentech nesnesitelná.

Pocit, že si musíme užít už jen poklidný týden v New Yorku, se rychle ztratil v nedohlednu. Ani nevíme, jak se to stalo, ale už v druhý odpočinkový den jsme zase měli objednané auto v půjčovně. Nějak nám nedalo, že bychom i letos odignorovali Niagarské vodopády. „Vždyť na mapě to vypadá tak blízko,“ žejo. Není to blízko. Dalších 6,5 hodiny v autě. Ale holt, cestovatelské duši neporučíš. A tak jsme o pár dní později znovu běželi do autopůjčovny. Jelikož jsme na náklady zbyli už jen dva, nemohli jsme si dovolit nic velkého jako jsme měli doteď, takže jsme se smířili s představou o malém Fiatu Punto. Doteď nevíme, jestli to byla karma za to, že jsme jednu z našich méně oblíbených spolucestujících během posledního měsíce v USA neuškrtili, nebo jestli jsme se prostě jen líbili pánovi, který má na starosti předávání aut, ale nějakým zázrakem se nám do rukou dostaly klíčky od úplně nového Chevroletu Camaro.

Já se v autech nevyznám, ale v tomhle jsem si připadala jako v Batmobilu. Nejdřív jsme si mysleli, že je to vtip. Došlo nám že ne, až když jsme v něm vyjížděli z New Yorku a všichni se za námi otáčeli. Doma máme obyčejnou Octavii, takže si na podobné materiální věci fakt nepotrpíme. Sešlápnout ale plynový pedál až na zem v tomhle vozítku nám přineslo neočekávanou radost. Abyste měli představu, za půjčení auta jako je Camaro, bychom za normálních okolností zaplatili minimálně dvojnásobek. A co člověka potěší víc, než když dostane za málo peněz hodně muziky.

No moc jsme toho neujeli, když na nás zasvítila obrovská cedule s nápisem Woodbury Common Premium Outlets. Pak už stačily tři kliky na telefonu, abych zjistila, že tam prodávají taky ty conversky, které tak strašně potřebuju. Kupovat si tyhle číny u nás za plnou cenu je pro mě po naší poslední návštěvě Spojených států naprostý nesmysl. Poučila jsem se totiž, že pětistovka je plus mínus maximum, které je potřebné za tuhle obuv dát. Proto jsem nasadila psí oči a už jsme byli na nejbližším sjezdu vedoucí ke Converse Storu. Long story short – kromě asi pěti párů a nějakého dalšího oblečení jsme v nákupní vesničce museli koupit i nový kufr, abychom to měli kam sbalit. Nepřipadala jsem si nijak výjimečně, podle mě se to v USA musí stát každému, když zjistí, kolik tam stojí u nás jinak předražené značky. Vy se díky nám můžete připravit předem, nic si sebou nebrat a pak si všechno nakoupit až tam. Ušetříte peníze za nový kufr.

A teď už to podstatné. Nocleh jsme měli zařízený ve městě Buffalo, nacházející se asi ještě půl hodinky autem od Niagarských vodopádů. Vřele doporučujeme, pokud nechcete drahé ubytování přímo namístě. Přijeli jsme poměrně pozdě večer a báli jsme se, že si na naši vodní atrakci budeme muset počkat do rána. Pak jsme ale zase trochu googlili a dozvěděli se, že po setmění se tam odehrává jakási světelná show. Často až do dvou hodin ráno, záleží na ročním období, ve kterém tam přijedete.

Navíc, přijet tam večer mělo jednu velkou výhodu – závora na parkovišti byla zvednutá a tím pádem jsme nemuseli platit fixní taxu 10 dolarů za den parkování.

Burácející voda šla slyšet hned po výstupu z auta, a to jsme byli ještě dost daleko. Čím víc jsme se blížili, tím víc nás to ohlušovalo. A pak to přišlo. Stáli jsme TAM. Barevné neony nesvětlovaly nepředstavitelnou masu vody těmi nejšílenějšími odstíny. Upřímně? Tohle nebyly ty úchvatné Niagarské vodopády, které jsem si představovala. Tohle nebyly ty Niagarské vodopády, které si odmalička pamatuju díky Davidovi Copperfieldovi, který se do nich v roce 1990 bezhlavě spustil během jednoho ze svých triků. Tohle byl pestrobarevný kýč, u kterého se turisté div nepřerazili se svými selfie tyčemi. Ano, bylo to velkolepé, ale nebylo to to, co jsem si vysnila.

Naštěstí jsme měli na toto místo vyhrazený i celý další den. To Niagárům vrátilo reputaci. Úplně. Skrz společnost Maid of the Mist jsme si koupili lístky na loď za cca 20 dolarů. Můžete je zakoupit i online a jsou platné na jakýkoliv den a hodinu. Jen se musíte vejít na palubu. A pak začíná zábava. Loď nás vzala blíž, než jsme snad i chtěli. Pláštěnky, které jsme před naloděním dostali byly k smíchu. Ne, že by byly špatné, to jen že na místě, kde za sekundu spadne 300 tisíc litrů vody, jsou zcela zbytečné. Foťáky či mobily tam vytáhli jen opravdoví odvážlivci, nebo ti, kterým nedošlo, že už je pravděpodobně nikdy nezprovozní. Byl to neskutečný zážitek. Loď se kymácela mezi vlnami a nám jen stěží docházelo, kde to vlastně jsme. Bylo to dokonalé zakončení našeho amerického dobrodružství. Najednou to byly přesně ty vodopády z devadesátých let, jen tentokrát jsme neseděli jako děti před televizí, ale přímo na místě činu.

Klikněte pro komentář
Nahoru