Cestovat svobodně nebylo vždy samozřejmostí. Děkujeme odvážným lidem za listopad 89

„Nic se neboj, mami, v Japonsku se mi vážně nemá co stát,“ nebo „Ne, babi, opravdu by mi nebylo líp doma než v Riu.“ Trošku z toho už šílíme. Buď jsou to rodiče, nebo prarodiče, tetičky, strýcové, sousedi s přehnanými mateřskými pudy. Každý v Česku už určitě potkal někoho, kdo cestování zkrátka nevnímá jako příležitost objevovat svět a rozšiřovat si obzory, ale jako životu nebezpečnou aktivitu s nádechem rebelie. Zveme tě na cestu do minulosti, do dob před 17. listopadem 1989. Nebudeme se snažit o psychologický rozbor našich předků a už vůbec nechceme demonstrovat vlastní politické názory. Chceme jen poukázat na to, že to, co je dnes samozřejmostí, ještě před několika desítkami let bylo pro mnohé vzdáleným snem.

Čekání, zklamání, smíření se

Víš, co znamená výjezdní nebo cestovní doložka? Ne? Lidí jako ty bude pravděpodobně víc. Přidali jsme se ale k iniciativě O2 „Tváře svobody“ a začali jsme se cestováním „před“ zabývat trochu víc. Až do doby, kdy naši republiku změnila Sametová revoluce, byl tento dokument jedním z naprosto nutných papírů, které museli mít všichni ti, kteří se rozhodli cestovat mimo socialistické země individuálně.

Ten se vyřizoval na základě cestovního pasu a devizového příslibu. To druhé je písemné povolení od banky na výměnu českých korun za valuty, jinými slovy cizí měnu (a to do maximální výšky 300 dolarů). Nezní to sice jako žádná věda, opak byl ale pravdou. Protože devíz byl nedostatek, jednalo se o vskutku komplikovaný a zdlouhavý proces. O nic snazší to neměli ani ti, kterým valuty zůstaly z předchozích cest, protože jejich vývoz byl zakázaný.  Teď ale přichází to nejpodivnější: ne/přidělení devizového příslibu se dělo jen jednou ročně. Představ si tedy, že dnes plánuješ dovolenou na příští rok, počkáš do ledna (přísliby se většinou přidělovaly začátkem roku) na rozhodnutí banky a počítáš s tím, že možná dostaneš odpověď: „Vaše cesta není ve státních zájmech ČSSR.“ Nebo si vyřídíš všechny potřebné dokumenty, ale den před cestou nebo přímo na hranicích ti cestovní doložku zruší. Proč? Protože proto!

Soudružko Náušnice, soudruhu Kožichu, předložte doklady

Před cestou na západ bylo nutné získat i výpis z registru trestů a vyjádření od zaměstnavatele. V případě studentů to byla škola, v případě důchodců MNV (místní národní výbor, dnes známý jako obecní úřad). Všichni muži museli odevzdat vojenskou knížku a na oplátku dostali písemné potvrzení. To bylo potřebné doložit celním orgánům.

Pokud si občan vyřídil všechny potřebné dokumenty, nevzbudil podezření, že jeho cesta do „nepřátelské země“ není v souladu se zájmy socialistického státu, konečně nasedl do auta a byrokratický kolotoč mohl vesele pokračovat dál. Při pasové kontrole musel absolvovat krátké posezení, u kterého odevzdal CDP (celní a devízové prohlášení) s nalepenou příslušnou kolkovou známkou. Kromě potvrzení (ve formě kolků), že státu zaplatil poplatek za vycestování, CDP obsahovalo seznam cenností, včetně domácí měny (Kčs), které cestovaly s ním. Mezi cennosti se počítaly věci jako kožená bunda, kožich, náušnice, zlato, stříbro, elektronika atd. Cestou zpět se potom na základě CDP zkontrolovalo, jestli občas „nezapomněl“ něco v zahraničí a nepřišel tak k cizí země.

Svoboda není samozřejmostí

Je tedy celkem pochopitelné, že z Československa lidé nejezdili na dovolenou tam, kam sami oni chtěli, ale tam, kam jim to stát dovolil. Do Jugoslávie, Bulharska a samozřejmě do Sovětského svazu. K tomu ještě možná tak k moři do Německé demokratické republiky. Jak vidíš, cestování v dobách socialistického režimu stálo mnoho nervů a ten, který chtěl vidět svět za železnou oponou, se sám často musel cítit jako zločinec. Zatímco my sbíráme lajky pod fotkami z dovolené na Ibize, generace před námi mohly být za takového chování potrestány. No jasně, sociální sítě nebyly, ale stejně tak ani Ibiza a další destinace.

Jestli tedy před tvojí cestou do Japonska nemůže tvoje máma usnout, jestli tě babička chce namísto to Brazílie poslat k rybníku do Jižních Čech, nediv se, nerozčiluj se. Strach po sobě může zanechat trvalé stopy a starého psa novým kouskům nenaučíš. Oni nemohli, ale chtěli, i když o světě věděli pramálo. Chtěli i přes to, že mnohem pohodlnější a snazší bylo nechtít nic. Nebojovat. Neriskovat. Oni nemohli, ale děkujme jim, že my dnes můžeme.

Tváře svobody je iniciativa O2. Prostřednictvím fotografií z listopadových demonstrací v roce 1989 se hledají odvážní lidé, hrdinové, kteří se nebáli vyjít do ulic, aby změnili tehdejší socialistický režim. Cílem celé kampaně je poděkovat jim, že vybojovali svobodu. Dokázali to bez zbraní, díky jejich silné víře a odhodlání.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište prosím na redakce@pelipecky.cz. Pokud máte cool cestovatelský příběh, recenzi, reportáž nebo blog a chcete se o své zážitky podělit se světem, nebojte se nám svůj text poslat na novinky@pelipecky.sk. Rádi ho zveřejníme v sekci Cestopisy.

Speciální nabídky pro naše čtenáře

• Ubytování přes Booking.com za kámošské ceny, klikni a vyhledej si konkrétní destinaci.
• Půjč si auto přes Pelikán. Klikni, zvol si destinaci, porovnej ceny, vyber model auta a rezervuj. Auto si vyzvedneš po příletu na letiště. Kamarádíme se totiž s Rentalcars.com.
• Naše srdcovka - cestovatelský newsletter, který odebírají desetitisíce cestovatelů v ČR i na Slovensku:
5/5 - (1 vote)