Cestopisy
Letuška Petra: od práce snů mě dělil jeden centimetr
Obsah článku
Procestovala už téměř celý svět a plní si svůj sen. Podařilo se nám vyzpovídat šarmantní slovenskou letušku Petru, která pracuje pro jednu z nejprestižnějších aerolinek na světě – Etihad Airways. Prozradila, jak se můžete stát letuškou, pokud vám chybí potřebná výška, jak vypadá její běžný den, jak se k ní chovají v arabských zemích a co jí na její práci baví nejvíc.
Co tě přivedlo k tomu, aby ses stala letuškou? Proč právě letuška? A proč právě společnost Etihad Airways?
Dobrá otázka. Vždy mě fascinovalo cestování, jazyky a jiné kultury. Pamatuju si, jak jsem jednoho dne našla v časopise rozhovor s letuškou ze Spojených arabských emirátů a hned jsem věděla, že to je to, co chci dělat. Její fotku v uniformě jsme měli na ledničce celé roky. Dnes je tam ta moje.
A proč Etihad? Je to jedna z nejrychleji rostoucích společností na světě a naší filozofií je nejen přepravit naše hosty (tak u nás říkáme pasažérům) z bodu A do bodu B, ale nabídnout jim zážitek díky kterému se k nám opět vrátí. Etihad nabízí služby, které byste jinde hledali jen těžko. V ekonomické třídě máme opatrovatelku, která se věnuje dětem a snaží se rodinám zpříjemnit cestování. A naše velká pýcha, The Residence, je jediný třípokojový apartmán ve vzduchu s obývákem, manželskou postelí, koupelnou a vlastním komorníkem. V Perském zálivu máme obrovskou konkurenci, ale tomuto se jen těžko něco vyrovná. A přiznám se, taky jsem jen žena a samozřejmě, líbila se mi naše uniforma.
Jaké byly podmínky pro přijetí na danou pozici?
Tou nejpodstatnější byla výborná angličtina. A další, bohužel, výška. Bohužel proto, že jsem nízká a dosáhnout rukami na požadovaných 210 cm bylo pro mě téměř nemožné. Držím se ale hesla, že všechno jde, když se chce, a tak jsme doma nakreslili čáru na stěnu a já jsem se víc než půl roku natahovala. Možná to zní směšně, ale bez toho bych tu nebyla. A žít s pocitem, že mě od mého snu dělil doslova centimetr? To bych nevydýchala ????
Jaký byl pohovor?
Stresující a dlouhý. První kolo probíhalo online. Poslala jsem přihlášku a fotky, a za pár dní mi přišla pozvánka. Na interview jsem cestovala až do Londýna a pamatuju si, jak jsem v hotelu uviděla okolo 170 lidí. Chtěla jsem se otočit na patě. Nevěřila jsem, že by mě mezi tolika lidmi vybrali. Celý den byl složen hlavně ze skupinových aktivit a taktéž jsme měli test z angličtiny. Na druhý den asi 30 z nás pozvali na závěrečný pohovor. To byl asi nejstresovější den mého života, protože jsem cítila v kostech, že buď teď nebo nikdy.
Jak vypadaly tvoje začátky?
Začátky byly těžké. Absolvovali jsme šestitýdenní trénink v pekelných 50 stupňových vedrech, vstávali jsme o půl páté ráno a po večerech se učili manuál, který měl 2000 stran. První lety jsem se radši držela bokem a snažila se nezavázet. I přesto, že jsem velmi dobře věděla do čeho jdu, někdy jsem zůstala zaražená, jak velmi je tato práce náročná. Pracovat s lidmi z celého světa si vyžaduje nervy ze železa a nekonečnou trpělivost.
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Každý můj den je jiný. Někdy vstávám ve tři ráno, jindy odcházím do práce v jednu v noci. Jednou letím 40 minut do Kataru, jindy 14 hodin do Sydney. Rutina tu nehrozí. Taktéž víkendy, svátky, pátky, Vánoce, narozeniny. To všechno jde bokem. Někdy se přistihnu, jak si přeju vstávat každé ráno v šest, odvézt se stejným trolejbusem do stejné kanceláře a dívat se na stejné tváře. Vím ale, že by mě po to měsíci přešlo.
Co považuješ za nejhorší část této profese?
Nevyspanost. Každý měsíc se nám mění rozpisy letů. Někdy máme dokonce takzvané standby, což znamená, že čekáte na telefonu, jestli a kam vás zavolají. Jednou jsem se tak vesele chystala za kamarády a za dvě hodiny už jsem byla v letadle do Tokia. A samozřejmě to, že jsem pryč od rodiny, rodičů, bez kterých bych tu nebyla, a přátel. Málokdy se mi naskytne příležitost mluvit slovensky. Tak si to kompenzuju aspoň tím, že učím slovensky své kamarády v Abú Zabí. Velmi jim to ale nejde… ????
Co tě na práci nejvíc baví?
Těžko vybrat jednu konkrétní věc. Celkově tento netradiční životní styl. Poznávat nové lidi je součástí naší práce; málokdo ví, že na každém letě máme jiné kolegy. Všichni, kteří mě znají ví, že jsem ukecaná a když je čas, ráda debatuju s lidmi na palubě. Je velmi milé, když se u vás na konci přistaví a řeknou vám, že jen díky vám přežili ten nekonečný let. Cestování je jednoznačně nejlepší na této práci. Vidět něco, co jste do té doby viděli jen na obrázku je k nezaplacení.
Co by jsi poradila těm, kteří se chtějí stát letuškou/stewardem?
Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala překladatelství/tlumočení, musím říct jedno: účte se jazyky. Jakékoliv. Dnes se bez toho nepohnete ani na krok. A taktéž je třeba si předem nastudovat něco o této práci, protože hodně lidí do toho jde s tím, že se stačí pěkně usmívat a vypadat dobře v uniformě. A potom je zasáhne krutá realita. Když jsme ve výšce 39 tisíc stop, nenaběhne k nám tým uklízeček, které by vyleštili toalety nebo lékař, který by se postaral o někoho, komu je nevolno. My jsme oči a uši pilotů v kabině, číšníci, ošetřovatelky, hasiči, lékaři, barmani, hlídači. Jednoduše všechno.
Bála jsi se už někdy během letu?
Chválabohu ne. Turbulence máme téměř na každém letu. Netřeba se ale bát, piloti o nich většinou dopředu vědí. U nás je bezpečnost na prvním místě. A co se má stát, to se stane.
Tvůj nejlepší zážitek?
Těch je z cestování hodně. Ale jeden, na který nikdy nezapomenu byl den, kdy jsme dostali uniformy. Až tehdy mi došlo, kam jsem se dostala a že jsem si splnila dětský sen. Musím přiznat, v ten den padly i nějaké slzy. ????
Nejhorší zážitek?
Snažím se nějaký si vybavit, ale nejde to. Tak to asi nebylo nic dramatického.
Kam létáš nejradši?
Do Evropy. Domů. Ať už jsem v Irsku, Francii nebo Německu, vzduch je čerstvý, tráva, které v poušti moc nemáme, zelená. Takže v tu dobu jsem spokojená a cítím se jako doma.
Jak se cítíš v Abú Zabí? Jak se tam chovají k ženám? Vidíš/pociťuješ nějaké rozdíly?
Výborně. V létě máme sice peklo, ale já se pěkného počasí nedokážu nabažit. Jsem dítě slunce. Každý mi říkal, jak mi bude chybět zima. Čekám, čekám, ale zatím nechybí.
Lidé si většinou myslí, že hlavním městem Emirátů je Dubaj, ale je to právě Abú Zabí. Je to moderní, krásné město a žije tu až 80 % přistěhovalců. I přesto si zachovává svou tradiční tvář. Koneckonců, Spojené arabské emiráty jsou muslimská země. Většina místních žen chodí zahalená v abájech, pod kterými mají drahé oblečení a téměř každá je dokonale upravená a nalíčená. Muži taktéž chodí v tradičních kandurách.
I přesto, že my, cizinky, se nezahalujeme, nikdy jsem se nepotkala s negativními reakcemi. Muži jsou většinou velmi slušní gentlemani. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě jako ženu považovali za méněcennou. Je třeba se přizpůsobit místním zvykům, respektovat jejich kulturu a snažit se jí porozumět. Všechno ostatní jsou předsudky.
V Abú Zabí se cítím velmi bezpečně, častokrát víc než v noční Bratislavě. Lidé jsou milí, ochotní. Jestli jsem se za těch pár měsíců lítání po světě něco naučila, tak to, že je úplně jedno odkud jsme, všichni jsme ve svojí podstatě úplně stejní.
Zdroj fotografií: Petra A. Všechna práva jsou vyhrazena.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište prosím na redakce@pelipecky.cz. Pokud máte cool cestovatelský příběh, recenzi, reportáž nebo blog a chcete se o své zážitky podělit se světem, nebojte se nám svůj text poslat na novinky@pelipecky.sk. Rádi ho zveřejníme v sekci Cestopisy.
Speciální nabídky pro naše čtenáře
- Ubytování přes Booking.com za kámošské ceny, klikni a vyhledej si konkrétní destinaci.
- Půjč si auto přes Pelikán. Klikni, zvol si destinaci, porovnej ceny, vyber model auta a rezervuj. Auto si vyzvedneš po příletu na letiště. Kamarádíme se totiž s Rentalcars.com.
- Naše srdcovka - cestovatelský newsletter, který odebírají desetitisíce cestovatelů v ČR i na Slovensku:
