Connect with us

Cestopisy

Jak si splnit sen o Transsibiřské magistrále

Domluví se osmi cizími jazyky bez toho, aby by někdy žila v zahraničí. K učení ji vždy vedla především snaha poznat lidi a jejich kulturu, zjistit jak žijí a co je v životě motivuje. Jazyková mentorka, jen osmadvacetiletá Lýdie se před pár dny vrátila z cesty Transsibiřskou magistrálou, kterou podnikla úplně sama a splnila si tak svůj velký sen.

Reklama

Během své cesty navštívila šamanský ostrov na jezeře Bajkal, bydlela několik dní s mongolskou rodinou v tradiční jurtě, proháněla se na koni po kyrgyzských pláních, koupala se ve druhém největším alpinském jezeře světa Issyk-Kul, prošla se po Čínské zdi v Pekingu a hlavně poznala 183 místních (podle jejího hrubého odhadu). ????

Bez znalosti cizích jazyků by však pravděpodobně nikdy nezažila mnohá z těchto dobrodružství. Lýdia tvrdí, že na jazyky netřeba žádný talent a každý se je může naučit úplně sám. To, že cestování s jazyky otvírá úplně nové možnosti dokazuje nejlépe vlastním příkladem.

Právě ses vrátila z pětitýdenního dobrodružství v Asii. Jaká byla trasa tvé cesty?

Cílem bylo projet Transsibiřskou magistrálu a trochu poznat Střední Asii. Existují tři různé trasy transsibiřské železnice. Já jsem si vybrala tu, která prochází Mongolskem. Letěla jsem tedy nejdřív do Moskvy, odkud jsem vlakem přejela 6304 km do hlavního města Mongolska – Ulánbátaru. Potom jsem letěla do Pekingu, odkud jsem pokračovala do Kazachstánu a poté do Kyrgyzstánu.

Mladá holka a vydat se sama na Transsibiřskou magistrálu. Nebála ses?

Před cestou jsem měla určitý respekt, ale touha podniknout ji byla silnější. Cestu Transsibiřskou magistrálou jsem měla na svém seznamu vysněných zážitků téměř čtyři roky. Věděla jsem však, že nejdřív se chci dobře naučit rusky, abych si ji naplno užila. Teď, po pěti týdnech v Asii můžu říct, že magistrála byla rozhodně tou nejbezpečnější částí mojí cesty.

Opravdu?

Ano, není to nic strašného ani pro ženy, které cestují samotné. Každý vagón ve vlaku má vlastního průvodce, který dohlíží na bezpečnost a rozdává cestujícím čisté ložní prádlo. Vlakem cestují především domácí, kteří jedou navštívit vzdálenou rodinu. Turistů tam mnoho nepotkáte. Cestujete teda spolu s rodinkami a atmosféra ve vlaku je proto dost klidná. Žádné divoké party, kde vodka teče proudem. Alkohol je ve vlacích oficiálně zakázaný a sem tam se ním projde pár policistů. Vagóny jsou velmi čisté. Průvodce totiž dvakrát denně umývá podlahu a čtyřikrát denně záchod.

Wow, to se zdá být na lepší úrovni než u nás. ???? Jaké to je cestovat takovým vlakem celé dny?

Byla jsem překvapená, ale díky pohodlné cestě mi to ve vlaku ani po 30 hodinách nepřišlo dlouhé. Každý dostane zalisované ložní prádlo a vlastní lůžko. Ve vagónech totiž nejsou žádná místa na sezení. Na výběr jsou dražší vagóny s kupé, kde jsou čtyři postele, nebo levnější „plackartný“ vagón, kde jsou všichni spolu. Cesta v plackartoch může být veselejší, ale i nepříjemnější. Například když zjistíte, že se vlastně na lůžko ohraničené shora i zespodu, nevejdete, nebo když ve dvě ráno spolucestující vytáhnou nějakou syrovou rybu a její smrad zaplaví celý vagón. Holt nástrahy cestování. Většinu cesty každý jen kouká ven oknem na nekonečné březové háje, povídá si se spolucestujícími nebo spí. Anebo si zalévá instantní těstoviny v kelímku – ty patří v ruských vlacích k základní výbavě cestujících. V každém voze je totiž k dispozici samovar. A paní, která se občas projde po vlaku s vědrem cedrových oříšků taky vždycky sklidí úspěch.

Transsibiřská magistrála je pro mnohé lidi snem. Myslíš, že je těžké si ho splnit?

Vůbec to není tak těžké, jak si hodně lidí myslí. Na ruské webové stránce rzd.ru si snadno koupíte lístky předem na jednotlivé úseky trasy; už jsou dokonce i v angličtině. Více než 6000 kilometrová trasa mezi Moskvou a Ulánbátarem mě stála 360 eur, v kombinaci kupé a levnějších vozů, což není až tak hrozné, vzhledem k tomu, že jsem tím vyřešila pět noclehů a projela největší kontinent na světě.

Jak dlouho trvala cesta magistrálou?

Přímá cesta z Moskvy do Ulánbátaru trvá běžně pět dní. Já jsem ji však s přestávkami projela za 12 dní. Zastavila jsem se například u jezera Bajkal, kde jsem navštívila ostrov Oľchon s původními obyvateli Buriaty, kteří tam stále praktikují šamanství. Když zemře starý člověk, postaví mu na památku dřevěný sloup, na který přivážou barevné šátky. Před uvázáním je musí pár dní nosit přímo na těle. Neplatí to však, pokud zemře mladší než 50-60 let, protože to znamená, že něčím urazil bohy. Některá místa na Oľchonu byly vskutku nádherné a nejkrásnější byl západ slunce u Šamanské skály.

Magistrálu jsi ukončila v Mongolsku. Splnila tato země tvoje očekávání?

Nevěděla jsem přesně, co mám od Mongolska čekat, ale v každém případě mě nadchla hlavně mongolská příroda, která je úplně jiná než v našich končinách. Všude se rozprostírají nekonečné pláně poseté trávou a keři, a kde tu se najdou kopce, ale na málokterých z nich jsem viděla stromy. O to zajímavější to bylo, když na každém rohu byly jurty s dobytkem a hlavně koňmi kolem.

Největším zážitkem pro mě bylo zažít nomádskou kulturu v jurtách. Před cestou jsem si zarezervovala ubytování v jurtě přes Airbnb. Na moje překvapení jsem až na místě zjistila, že se nejedná o žádnou turistickou jurtu, ale o skutečný domov čtyřčlenné rodiny, se kterou jsem zažila několik velmi zajímavých dní. Tamější lidé jsou mimořádně pohostinní. Kdokoliv přijde do jurty, dostane okamžitě čaj s kozím mlékem a něco na zub. Většinou masové taštičky, sladké pečivo a místní specialitu – kostky ztuhnutého tvarohu, který jsem měla problém nejen odhryznout, ale i rozžvýkat. Zvyk však káže ochutnat z každého aspoň trošku. I z fermentovaného kobylího mléka, jehož chuť je skutečně… No, řekněme unikátní. ????

Jak to vypadalo v jurtě?

Mám pocit, že jurta je vrcholem jednoduchosti a minimalismu. Můj dvaadvacetiletý hostitel Munch byl vysokoškolsky vzdělaný, strávil dokonce půl roku ve Varšavě na výměnném pobytu. V jurtě o velkosti našeho průměrného obýváku si však poklidně žil společně s matkou a dvěma sestrami. Jurta měla namísto kuchyně kamna, namísto umyvadla nádobu s vodou. Venku byla latrína a nově vybudovaná sprcha s čínským elektrickým ohřívačem vody, na kterou byl Munch velmi hrdý, protože sousedé takovou nemají. Všechno svoje oblečení měl uložené v jednom jediném středně velkém kufru. Ve středu jurty šla ze země prodlužovačka, na kterou si každý napojil svůj chytrý telefon (někdy i iPhone) a notebook, a jurta dokonce měla vlastní wi-fi!

To je pěkný kontrast…

Ano, na Mongolsku mě asi nejvíc fascinoval právě ten kontrast. Matka v jurtě během celého dne vaří, uklízí nebo šije oblečení. Namísto záchodů slouží latríny a půlka rodiny spí na zemi, dokonce i když mají volnou postel. Prý se jim tak spí lépe. Děti si hrají s kostmi z koz a ovcí. I přesto však jurtou zní světové hity jako u nás, všude najdete výborný internet a místní dělají byznys přes Airbnb. Jak řekl Munch, který prožil půl roku ve Varšavě, jurta je domov. Rychle pochopíte, že život v jurtě není projevem nouze, ale svobodného rozhodnutí žít v souladu s vlastním kulturním dědictvím.

Ty ses dokonce i sama podílela na stavbě jurty. Jak k tomu došlo?

To bylo v Kyrgyzstánu, kde není kultura jurt tak silně udržovaná jako v Mongolsku. Jurty slouží spíš jako chaty nebo jsou určeny pro turisty. V malém jurtovém kempu u jezera Song Kuľ se rozhodli rozšířit ubytovací kapacity o novou jurtu, a tak jsem se nabídla, že pomůžu.

Nejdřív se postaví mřížkovaná konstrukce ze dřeva svázaného koženými „hřebíky“, na ně se nahoře připevní dřevěné tyče, které se zastrčí do dřevěného kruhového stropu ve středu. Ten na začátku drží jeden ze stavitelů. Všechno se prováže hrubými šňůrami a následně obalí kožešinami a igelitem. Ty kožešiny jsme ocenily hlavně v noci, když teplota klesla pod pět stupňů, přičemž jsme přes den běhali v tričku s krátkým rukávem. Stavělo nás ji dohromady asi šest a trvalo nám to zhruba tři hodiny. Na národních nomádských hrách je stavění jurty jednou z disciplín. Nejšikovnější tým dvanácti Kyrgyzů dokázal postavit celý dům za asi deset minut. Fascinuje mě na tom, že si někdo dokáže postavit celé stavení za pár hodin a potřebuje na to jen přírodní materiál, šnůry, stoličku, jednu tyč na přidržení kožešin a pár ochotných rukou. Celá jurta přitom stojí od 3000 do 5000 dolarů, podle toho, jak je ozdobená.

Do které z těchto pěti zemí by ses chtěla ještě vrátit?

Určitě právě do Kyrgyzstánu, Kazachstánu a okolních zemí. Příroda je tu jednoduše okouzlující, radost procházet krajinou v autě, v rozklepaném minibusu nebo úplně nejlépe na koni. Všude jsou hory, a hlavně na západě jsou tu opět ty travnaté kopce beze stromů, zvrásněné do krásných obrazců. Úžasné jsou tu i vysoko položená alpinská jezera. Tak azurovou barvu vody jsem nikde jinde neviděla. Před sto lety údolí zaplavila voda po zemětřesení a díky fosforu v ní si stromy pod hladinou zachovaly větve, i když nad hladinou je ošlehal vítr. Takže teď jsou to takové jakoby obrácené stromy. Navíc je to jedno z oblíbených míst pro potápěče. Ve střední Asii je takových netradičních krás mnoho, opravdu je co prozkoumávat.

Mimochodem, Kyrgyzstán je velmi vhodnou zemí pro sólo cestovatele, protože tu snadno najdete parťáky na malé výlety. Našla jsem tu dva z nejlepších hostelů, jaké jsem kdy zažila a země je celkově dost levná. Například štědrá porce nudlí s dušenou zeleninou a masem, chlebem a čajem stojí necelých 40 Kč.

Jak ti na této cestě pomohly jazyky?

Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla vydat se na tuto cestu, byla touha zlepšit si a využít v praxi moji ruštinu. Tu jsem se začala učit před dvěma lety a hlavní motivací bylo právě cestování po bývalém Sovětském svazu. Ruština mi neskutečně usnadnila a zpříjemnila pobyt v Rusku, Kazachstánu i Kyrgyzstánu.

Kromě toho, že jsem poznala obrovské množství skvělých lidí, díky ruštině jsem také poměrně dost ušetřila. Jen v Kyrgyzstánu jsem ušetřila okolo 100 eur při jednom dvoudenním výletě do vysokohorských oblastí. Kdybych si objednala ten samý výlet přes agenturu a chtěla anglicky mluvícího průvodce, vyšlo by mě to dost draho. A nejenže jsem na tomto výletě pořádně ušetřila, taky jsem se dostala do menšího, autentičtějšího kempu, než kam berou většinu turistů. Právě do toho, kde jsem stavěla jurtu a mohla se zapojit.

No počkej, ruštinu jsi zvládla za dva roky? To se dá?

Všechno jde, když se chce. Plynule jsem se dokázala domluvit už po zhruba roce samoučení se doma. Učit se jazyky vůbec není tak náročné, ani nemusí trvat dlouhé roky, jak si myslíme ze zkušeností ve školách. Já se jazyky učím vždy sama pomocí internetu a jednoduchých metod, které využívají i jiní polygloti. Hodně sleduju seriály, čtu jednoduché knížky, vypisuju si slovíčka speciální metodou a snažím se co nejvíc cvičit mluvení. Poslední dva roky pomáhám i jiným lidem učit se těmito jednoduchými metodami. Stovky Slováků a Čechů už zjistilo, že to fakt funguje.

V Mongolsku a Číně ti ale ruština asi velmi nepomohla, nebo ano?

No tam zrovna ne. Ale mnohokrát neposloužila ani angličtina. Místy to bylo o to zajímavější, protože jsme například v autobuse směrem k Čínské zdi museli hlídat, až se na tabuli objeví tento hieroglyf: 柔北大街 (naše pomůcka: druhý znak od konce vypadá jako panáček), abychom vystoupili na správné zastávce. Brali jsme to jako hru, ve které musíme něco rozšifrovat.

Méně zábavné momenty byly, když jsem potřebovala pomoct a nebyl tam nikdo, kdy by uměl nějaký evropský jazyk. Například v Ulánbátaru jsem kvůli zácpě přišla z města o hodinu později, když už byla tma. Najednou jsem na jurtovém sídlišti nemohla najít jurtu svého hostitele a netroufala jsem si jen tak se tam toulat, protože tam bydlela spíš sociálně slabší část obyvatelstva (jinak je většina Ulánbátaru velmi moderní). Tak jsem vyšla na hlavní ulici a doslova rukama nohama prosila okolojdoucí, aby mi půjčili telefon, abych zavolala Muncha, svého hostitele ať mě přijde vyzvednout. Mezinárodní posunkový jazyk ve smyslu „prosím“, „telefon“ a doplněné prosebným úsměvem mi pomohl spojit se s Munchem a všechno dobře dopadlo. I neznalost jazyků může mít své kouzlo, jen je třeba si vždycky umět nějak poradit.

Máš na závěr nějaký odkaz pro ty čtenáře, kteří by rádi začali (efektivněji) využívat cizí jazy během cestování?

Určitě. Využívat jazyky během cestování dokáže člověku přinést ještě zajímavější a hlubší zážitky. Učení ale musí začít ještě doma před cestou. Nedoporučuji nikomu, aby se učil jazyk během cestování, ve smyslu „chci se naučit španělsky, tak jedu na půl roku do Jižní Ameriky.“ Vím od kamarádů, kteří to zkoušeli, že to vyjde jen málokdy.

Pokud si však člověk dá tu námahu předem a pár týdnů se jazyku věnuje, může to být úplně jiný příběh. Já hlavně doporučuji ponořit se do toho jazyka co nejvíc, ideálně na 2-3 měsíce, snažit se hodně poslouchat (např. videa na YouTube, seriály), číst (např. blogy) a mluvit. Toho se každý bojí nejvíc, ale když někdo pravidelně mluví, může udělat obrovské pokroky za poměrně krátkou dobu. Pokud nemáte s kým, na stránce www.italki.com si snadno najdete rodilé mluvčí v jakémkoliv jazyce, či už placených nebo na jazykovou výměnu. Takto se dá dosáhnout nejrychlejších pokroků.

Zdroj fotografií: Lýdia Machová. Všechna práva jsou vyhrazena.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište prosím na redakce@pelipecky.cz. Pokud máte cool cestovatelský příběh, recenzi, reportáž nebo blog a chcete se o své zážitky podělit se světem, nebojte se nám svůj text poslat na novinky@pelipecky.sk. Rádi ho zveřejníme v sekci Cestopisy.


Speciální nabídky pro naše čtenáře

    • Půjč si auto přes Pelikán. Klikni, zvol si destinaci, porovnej ceny, vyber model auta a rezervuj. Auto si vyzvedneš po příletu na letiště. Kamarádíme se totiž s Rentalcars.com.
    • Naše srdcovka - cestovatelský newsletter, který odebírají desetitisíce cestovatelů v ČR i na Slovensku:
    3/5 - (2 votes)
Klikněte pro komentář

Cestování je láska, to Lenka ví už dlouho. Hlavu jí zamotalo Slovinsko, Japonsko, Austrálie, Jihovýchodní Asie, ale i Spojené státy americké, které procestovala křížem krážem. Při první příležitosti v práci žadoní o další dovolenou, protože s oblibou tvrdí, že cestování lidem otevírá oči. A není nic krásnějšího než objevovat, že existuje i svět mimo naši komfortní zónu.

Nahoru