Strach hodila za hlavu a odletěla na Bali. Takhle se jí změnil život…

Na volné noze s batohem na zádech a tisíce kilometrů od domova. Seznamte se s Michel, sympatickou cestovatelkou, která vyměnila dlouhé hodiny v kanceláři za poznání sebe sama a život v Indonésii. Stačilo k tomu přitom málo. Mít frustrující práci, ale na druhé straně taky super kámoše, kteří vás navedou správným směrem. Za jednosměrnou letenkou do Jihovýchodní Asie totiž nebyly měsíce plánování, ale jeden všední večer v Bratislavě. Přečtěte si inspirativní rozhovor o tom, jak může žena sama fungovat na Bali, proč vám to změní život, a jestli se po tom všem ještě někdy budete chtít vrátit domů.

Co tě motivovalo odejít ze Slovenska a zanechat tam svoji práci i přátele?

Když nad tím tak přemýšlím, původně jsem cíl, odjet do zahraničí, neměla. V Bratislavě jsem měla své zázemí a cítila jsem se tam fajn. Toužila jsem ale po změně zaměstnání. Chtěla jsem opět dělat práci, ve které každý váš krok nesvazují směrnice a předpisy. Něco, kde bych mohla využít svoji kreativitu. Způsob, kterým zkrátíš zápis z porady z 11 stran na 7, do tohoto úplně nezapadal. J

Měla jsem cca 3letou zkušenost s tvorbou online obsahu z předchozího zaměstnání, tak jsem si řekla, že to opět zkusím. Našla jsem si prvního klienta, založila si živnost a po večerech psala pro jeden začínající online projekt. V jeden červnový den jsem otevřela svůj soukromý e-mail a málem mě porazilo. Dostala jsem stipendium a vyrazila na Bali v Indonésii.

Proč byla tvou první destinací právě Indonésie?

To byla taky náhoda. Jednou večer jsem unavená vyprávěla spolubydlícímu o tom, že už nemůžu a potřebuju změnu. On mi odpověděl tím, jestli si nechci zajet odpočinout do Indonésie. 🙂

Pár let dozadu tam také strávil rok, tak mi poslal všechny webové stránky a já jsem se rozhodla přihlásit. Co jsem koneckonců mohla ztratit? To se psal únor 2015. V červnu, když mi přišla odpověď, jsem už na přihlášku pomalu zapomněla. Proto jsem byla tak šokovaná.

Jak se mohou mladí lidé dostat do školy v Indonésii?

Program zabezpečuje indonéská vláda, a protože má Slovensko s Indonésií velmi dobré diplomatické vztahy, každý rok dostane stipendium 25-30 uchazečů. Žádosti se spouštějí v prosinci a končí přibližně v polovině února. Přihláška je 5 stránkový dokument, ve kterém jsou základní informace o uchazeči jako vzdělání nebo znalost cizích jazyků. Tou nejdůležitější části je motivační list.

Akademický rok začíná klasicky od září, ale před samotnou cestou na místo studia se koná otevírací ceremoniál, kde se setkávají všichni studenti (cca 700 lidí ze 70 zemí).

Pohybovala ses hlavně mimo turistická centra. Je Indonésie bezpečná?

Nechci si teď hrát na nějakou na půl Indonésanku, i já jsem raději zašla za jídlem do zahraniční restaurace nebo pracovat do dobré kavárny. V méně turistických částech jsem se pohybovala hlavně kvůli učení se jazyka a lepšímu zážitku z místní kultury, ke které jsem přičichla ve škole.

Za 2 roky jsem si potvrdila, že právě v těchto částech žijí lidé, pro které nejste jen chodící peněženka. Taky si myslím, že jsou to bezpečnější části, kde není tolik krádeží a vloupání. Samozřejmě, je potřeba respektovat místní a jejich kulturu, nechodila jsem proto v plavkách nebo s hlubokým výstřihem, což v částech, kde turisté jsou, téměř nikdo neřeší.

Kolik stojí jeden měsíc života v Indonésii?

Tím, že jsem žila ve městě, kde jsme spolu byli asi 10 lidí ze zahraničí, moje náklady byly mnohem nižší než měli kamarádi, kteří žili v oblastech, kde se pohybuje více cizinců. Největší náklady jsou na ubytování, jídlo a zábavu. Za pokoj v našem domku jsem platila i o polovinu méně a jídlo v místních restauracích stálo pár korun. Roli hrálo i to, že umím jazyk, a tak jsem si mohla vyjednat lepší ceny.

Když počítám i zábavu, nějaké ty masáže a občas jídlo v lepší restauraci (pro vysvětlení, jídlo tam nestojí 25 Kč, ale 100 Kč), do 12 500 Kč se dalo v pohodě vejít. S dražším ubytováním tak 17 500 Kč i víc, záleží od standardu, jaký si dopřejete.

Vím o tobě, že se teď nacházíš v Jižní Americe. Po 2 letech v Asii to musí být pořádný kulturní šok.

Šok to je, ale jiný než po příjezdu do Asie. V Asii to byl šok z tepla, dopravy, nepořádku. V Uruguayi mě šokovalo, že když jdu v osm ráno do coworkingu, v ulicích jsou jen popeláři a zásobování.  Všechno je zavřené, kávu si nikde nekoupím. Ožívá to tu až kolem deváté, kdy lidé začínají chodit do práce. Taky mě šokovalo, že v Uruguayi kvalitní kus masa na steak stojí asi 50 Kč a obyčejná tabulka čokolády 100 Kč. Asiatky a ženy v Latinské Americe mají společnou snahu být co nejvyšší a proto nosí boty až s gigantickými platformami.

Patříš mezi lidi, kteří si říkají digitální nomádi. Můžeš nám, prosím, popsat, co to znamená a proč ses rozhodla takto pracovat?

Digitální nomádi jsou podnikatelé, profesionálové na volné noze, ale i zaměstnanci ve firmách, kteří mohou pracovat nezávisle na lokalitě. Nomádi rádi cestují, práci si nosí s sebou, a proto je pro ně důležité kvalitní internetové připojení.

Baví mě příběhy jiný lidí, kteří se rozhodli pro nomádský životní styl, a to právě z důvodu, že každý má jinou motivaci. Někdo surfuje, cvičí jógu, má rád zimu/teplo, chce být sám sobě pánem…Pro mě osobně je nejdůležitější svoboda. Rozhoduju o tom, kdy budu pracovat, kolik toho udělám. Jednoduše řečeno, když se na to necítím, tak nebudu vstávat v šest ráno jen proto, že už o půl osmé musím vařit kávu v kanceláři. Vstanu v osm, dám si kávu a začínám svůj den, který může trvat i do desáté večer. Na druhý den si zase oddechnu, jdu se projít, čtu si knihy a práci se věnuju například jen tři hodiny času. Nejde o to se neustále někam přesouvat, důležitý je pocit, že si můžu kdykoliv koupit letenku a odejít. Takto jsme si díky fotce na Facebooku Pelikána za půl hodiny naplánovali Island (TRUE STORY! :D).

Jak vypadá běžný den nomáda?

Asi se budete divit, ale když mám hodně práce, je téměř totožný jako den kohokoliv jiného na Slovensku, jen já jsem v teple :). Na Bali jsem to měla rozdělené 50:50, takže dopoledne škola, odpoledne práce. Výhodou byl i časový posun o 6 hodin více oproti Slovensku, takže dokud ještě klienti spali, já jsem stíhala dokončit některá zadání, odejít na pláž a potom se k práci vrátit.

Tady v Jižní Americe, mám momentálně o 6 hodin méně, takže moje rána jsou hektičtější a snažím se dostat do coworkingu co nejdřív. Raději si dám delší pauzu přes oběd, kdy už lidé na Slovensku odpočívají a později se ještě vrátím a pracuji. Cestuji většinou přes víkendy.

Vyjmenuj nejkrásnější a nejhorší zážitek z cestování

Cestování po malajsijské části Bornea mi připomnělo, jak jsem v 6. nebo 7. třídě na základní škole seděla před mapou a učila se o Borneu, které se zdálo být tak strašně daleko. Najednou se plavím po řece a vidím orangutany, slony, krokodýly a opice v jejich přirozeném prostředí. Smutné bylo vidět prázdná místa, kde ještě nedávno stály vysoké stromy deštného pralesa, a které znám jen z televize.

Druhým skvělým zážitkem byla noc s tradičním kmenem Wae Rebo, který žije hluboko v pralese. Cestovali jsme tam 7 hodin autem a další dvě hodiny pěšky. Stálo to ale za to.

Velké nepříjemnosti jsem měla po přepadení na motorce, kdy mi ukradli tašku. Shodou okolností jsem se v ten den stěhovala a omylem si nevybrala pas, který s sebou jinak nikdy nenosím (nosím kopii). Přišla jsem o pas a následovaly dva měsíce pravidelných návštěv na indonéském imigračním úřadě při řešení víz, abych vůbec mohla opustit zemi bez pokuty.

Která země nebo místo na tebe udělali největší dojem a doporučila bys je i ostatním?

Východní Timor. Země získala nezávislost po těžkém boji teprve v roce 2002 a dodnes se vzpamatovává z vraždění, které se tam odehrálo roku 1975. Mě nejvíc fascinovali lidí a nedotknutelnost krajiny. Východní Timor patří mezi top 10 nejméně navštěvovaných zemí na světě a je opravdu vidět, jak se místní lidé snaží změnit obraz své krajiny v očích turistů k lepšímu. Dobrodružné povahy si v Timoru určitě přijdou na své.

Co ti při tak dlouhém čase stráveném v zahraničí ze Slovenska chybí nejvíc?

Rodina a kamarádi. To vám řekne asi každý, kdo tráví v zahraničí hodně času. I když poznáte mnoho nových lidí, je jiné se bavit s těmi, kteří vás poznají léta. Těším se domů na svoji neteř, která se narodila jen den před koncem roku a viděla jsem ji zatím pouze na fotkách.

V Asii mi strašně chybělo naše jídlo, sýry a pečivo. Tady v Jižní Americe je to už lepší, dokonce jsme si tu udělali i slovenské Vánoce se zelňačkou a vším, co k tomu patří :).

Udělala bys s odstupem času něco jinak?

Asi ne. Jak jsem už vzpomenula, Bali, práce na volné noze a cestování se událi tak, že v jednom období do sebe všechno zapadlo, takže to tak asi mělo být. Změnila bych asi svůj přístup k práci a nespokojila se s tím, co aktuálně mám.

Co tvoje další cestovatelské plány?

Právě jsem v Kolumbii a květen přivítám na Floridě. Potom se vrátím zpátky do Evropy, kde bych chtěla zůstat, dokud se neochladí :).

Michel Struhárová je freelance copywriterka a obsahová marketérka, která našla svůj druhý domov v Indonésii. Na svém blohu The One Who Wanders píše o zážitcích z cest s batohem na zádech i o strastech a slastech práce na volné noze. Všechno podstatné najdeš i na struharova.com a instagramu @michelstruharova.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište prosím na redakce@pelipecky.cz. Pokud máte cool cestovatelský příběh, recenzi, reportáž nebo blog a chcete se o své zážitky podělit se světem, nebojte se nám svůj text poslat na novinky@pelipecky.sk. Rádi ho zveřejníme v sekci Cestopisy.

Speciální nabídky pro naše čtenáře

• Ubytování přes Booking.com za kámošské ceny, klikni a vyhledej si konkrétní destinaci.
• Půjč si auto přes Pelikán. Klikni, zvol si destinaci, porovnej ceny, vyber model auta a rezervuj. Auto si vyzvedneš po příletu na letiště. Kamarádíme se totiž s Rentalcars.com.
• Naše srdcovka - cestovatelský newsletter, který odebírají desetitisíce cestovatelů v ČR i na Slovensku:
Prosím, ohodnoťte náš článek.